DALŠÍ UŽÍVANÉ DOPLŇKY

NÁRAMKY

Tyto šperky patří mezi ty nejčastěji se vyskytující kovové předměty v keltských hrobech. Bývají to umělecky vysoce ceněná dílka propracovaná do nejmenšího detailu.

Pokud byl tento ozdobný kruh navlečen na předloktí nebo zápěstí, hovoří se o náramku. Nápažníkem se rozumí takový kruh, který se nosil na kosti pažní.

Nejčastěji se zhotovovaly z bronzu (8-9 dílů mědi, 1 – 2 díly cínu, někdy s olovem), velice žřídka se vyráběly ze zlata či ze železa. Rozměry náramků byly v průměru 5 x 5,5 cm. Nápažníky byly pochopitelně větší: 7,5 x 7,5 cm. Bronzové náramky vážily 2 – 3 dkg, zlaté až 13 dkg. Většinou se nosily na levé ruce, popřípadě na obou. Ve 4. století upřednostňovaly bohaté ženy nošení dvou náramků na obou rukou, později více náramků a nápažníků na jedné ruce. Podle stupně opotřebování byly tyto ozdoby nošeny prakticky celý život, popřípadě s minimálními obměnami.

Ozdoba na dívčí nožky - nánožníky (vpravo: lokalita Třebušice u Mostu)
(podle Píče, 1902)

OPASKY

Zejména železné opasky jsou důkazem estetického cítění starých Keltů, patří totiž k tomu nejpěknějšímu ve výzdobě hrobů. Předpokládá se, že opasek nosil pouze každý druhý Kelt, ostatní nenosili buď žádný anebo byl zhotovený z organického materiálu, který se do dnešních dob pochopitelně nedochoval: kůže, textil či lýčí.

Ve 4. století př.n.l. byly užívány opasky s kovovými kroužky (bronzové či železné), které patrně spojovaly kožené řemínky. Ve 3. století již nastoupila móda celokovových pásků.

Ženské opasky (Waldhauser et al., 1999):

- organické z kůže, textilu nebo lýčí s jedním kovovým kroužkem z bronzu nebo ze železa
- jednoduché s kovovým záponkovým háčkem
- pásy z mnoha stejně nebo různě velkých kovových kroužků spojovaných zřejmě řemínky
- celokovové železné s bronzovou záponkou
- bronzové z osmičkových článků sepjatých svorkou
- opaskové řetězy z tyčinkových článků spojovaných kroužky z bronzu se záponou
- řetězovité opasky s destičkovými články z bronzu se záponou
- opasky ze dvou řetízků spojovaných články se záponou


Mužské opasky (Waldhauser et al., 1999):

- organické, nejčastěji se dvěma až třemi plochými kroužky z bronzu nebo ze železa
- opasky z několika dutých knoflíkovitých diskoidů z bronzu či ze železa
- železné opaskové řetězy z osmičkových článků
- dvoudílné opasky s bodovým vybíjeným ornamentem

Schéma pravděpodobného upevnění opasku bojovníků
(podle Waldhausera, 1978)

TORQUES

Jednalo se o ozdobu krku význačných mužů i žen. Torques se stal v antickém světě natolik významným módním doplňkem, že jej nikdy nezapomenuli zmínit římští dějepisci či umělci ve svých spisech či sochách. Známé je jméno Římana Manila Torquata, který jako první ukořistil nákrčník a ozdobil jím svůj krk.

Touto ozdobou se mohou pyšnit i některé keltská božstva a druidové. Vzpomeňte na hlavu ze Mšeckých Žehrovic s torquesem nebo na sochu umírajícího Gala, který je v originále vystaven v Kapitolském muzeu v Římě. Materiál, ze kterého se nákrčníky vyráběly, byl různý: bronz, železo, zlato či stříbro. Některé nákrčníky jsou z prostého měděného drátu, jiné bývají dosti masivní a zdobené, často zakončené třeba zvířecími hlavami. Drahých kovů se k výrobě používalo u nákrčníků pro osoby s největším společenským postavením. Některé torquesy mohly dosahovat váhy až kolem 500 g.

Tento charakteristický šperk pro keltské etnikum však není jejich vlastním vynálezem a nosil se i v době bronzové. Zajímavostí je, že například v Čechách jsou v hrobech nalézány nákrčníky téměř vždy jen v těch ženských.

SPONY

Přibližně v každých dvou ze tří keltských hrobů jsou společně s lidskými ostatky uloženy i spony. Nejčastěji se vyráběly z bronzu a ze železa, ojediněle také ze stříbra či ze zlata. Sloužily ke spínání pláště a případně dalších součástí oděvu. Posledním šatem, který na těle zemřelého Kelta spínaly, byl pohřební rubáš. Keltové neznali knoflíky, a tak tuto funkci přebraly právě spony. Ve většině keltských hrobů se nacházejí nezapnuté, což může leccos symbolizovat.

Sponou se rozumí pružné spinadlo, které je založeno na stejném principu jako spínací špendlík. Má jehlu, která je zakončena průžným vinutím. Jehla zapadá do zachycovače. Dalšími součástmi spony je lučík a patka.

Řemeslníci zhotovovaly spony tvarováním kovového drátu, který ovinuly přes dřevěnou tyčinku, tak vzniklo vinutí. Prohnutím drátu získali lučík a nakonec dotvořili patku. Někdy také odlévali plasticky zdobený lučík ve formě a ostatní z bytky dotvořili z drátku. Odlévání se provádělo tak, že řemeslník vymodeloval jednotlivé části z vosku, který posléze obalil hlínou. Vytvořil 2 otvory, vosk nechal odtavit a do takto vzniklého kadlubu pak naléval kov.

Patky a lučíky mohly být dekorovány i jiným způsobem: plechem ve tvaru růžice, řezanými plátky schránek mořských měkkýšů importovaných ze Středomoří či Tichého oceánu (Monetaria moneta) (Waldhauser et al., 1999), emailovou vložkou, mořským korálem, jantarem, pozlaceným nýtkem, zubem, kostí.

Délka spon je velice variabilní: od 29 mm do 22 cm, průměr je však 6 cm. Móda dlouhých železných spon o délce až 20 cm ovládla Kelty z Boiohaema v druhé polovině 3. století.

Zajímavý je nález 850 spon v Obřím prameni u Duchcova. Kde byly rituálně „objetovány“ spony přírodnímu prameni či božstvu. Keltové, kteří žili v okolí Lahoště u Duchcova , je uložili do bronzového kotlíku v druhé polovině 4. století.

V archeologii slouží spony k přesnějším datovacím metodám s přesností až na 30 let. Vědci některé spony pojmenovávají podle místa nálezu (spona duchcovská, münsingenská, marzabottská) nebo je označují pouze čísly a písmeny (př. F 1310).

SPONA Y TARY, IRSKO, HRABSTVÍ MEATH, 8. stol n.l.
Tarská spona (na obrázku), která byla nalezena na lokalitě Tara (hrabství Meath, Irsko), je dalším důkazem velké kreativnosti Keltů. Zde ale nehovoříme o těch „našich“ středoevropsých Keltech, ale již o irských. Zatímco laténské spony byly lučíkovité, tato má úplně jiný princip uzavírání (podoba s vikingsk7mi sponami). Stáří se odhaduje na 8. století našeho letopočtu. V současné době je tento překrásný šperk k vidění v muzeu v Dublině (National Museum of Ireland, Dublin). Materiál: zlato, stříbro, jantar.

NÁRAMKY ZE ŠVARTNY

Název ŠVARTNA jste již možná, někde slyšeli, pravděpodobně v souvislosti s dobýváním uhlí na Kladensku a Rakovicku, kde švartna tvořila jakousi krustu černouhelné sloje. Tento pojem, který je převzat z němčiny značí sedimentární horninu, která je prostoupena hořlavými látkami ropné povahy, proto se také dá švartna označit jako hořlavý lupek permského stáří (sapropelit). Jedná se o jezerní sediment s fosilními pozůstatky fauny a flóry.

Mimo to se ale jednalo o surovinu, ze které se zhotovovaly v laténské době různé šperky, zejména náramky. Výrobky z tohoto přírodního zdroje byly černé a hladké na dotek a našly se i v mnoha vzdálených místech keltské Evropy: Německo, Čechy, Morava, Slovensko, Rakousko a Maďarsko. Což svědčí o velké oblíbenosti tohoto materiálu, jehož centrem výroby byla práve kladensko-rakovnická permokarbonová pánev.

Největší obliby získaly švartnové náramky ve 3. a 2. století př. n. l. a jsou zastoupeny jak v mužských, tak i ženských a dětských hrobech. Nosívaly se na levé ruce (na zápěsti nebo nad loktem).

Jedna z největších dílen opracovávající tento sapropelit byla objevena na Novostrašecku (Mšecké Žehrovice), kde probíhalo současně s výrobou i tavení železné rudy. Našlo se zde 20 000 úlomků i hotových výrobků o celkové hmotnosti 260 kg (Waldhauser et al., 1999). I dnes se trochou štěstí dají nalézt na poli zbytky z výroby náramků: černá kolečka a prasklé kroužky, mezi lidmi se pro ně vžil název: spadlé hvězdičky.

Kde se v současné době můžeme setkat se švartnou?
Výchozy této suroviny lze spatřit v tzv. kounovské kmenouhelné sloji poblíž známých kounovských řad. Potíž je, že se v oxidačních podmínkách mění fyzikálně-chemický stav horniny, a dochází ke drolení a větrání, které znemožňují kvalitní opracování. Proto je nutné švartnu podzemě dobývat.

Předpoládá se, že výroba 1 náramku trvala zručnému řemeslníkovi 4 hodiny.

Švartnové náramky jsou hladké, v průměru 1, - 1,5 cm (max. 2 cm) tlusté a někdy zdobené rýhováním.

Experimentální výroba švartnového kroužku
podle Pleinera (1978 in Waldhauser et al., 1999)

KROUŽKOVÝ PANCÍŘ

Všichni si asi spojíme kroužkovou zbroj se středověkými rytíři, málo kdo ale ví, že tuto nesmírně pracnou záležitost uměli již staří Keltové. Kroužkový pancíř nosili pouze ti nejvznešenější a nejbohatší ze všech. Svědčí o tom malé procento nálezů, přesto se však na Závisti našly 2 útržky s kroužky o průměru 6 mm (na 1 cm2 připadlo 16 článků). Každý druhý článek byl spojen miniaturním nýtkem (průměr 0,8 mm). Celkový pancíř mohl obsahovat až 350 000 kroužků! Oba útržky pocházejí z jednoho pancíře a majlitel jej zanechal napospas osudu někdy na přelomu 2. a 1. století př. n. l. (není vyloučeno, že kroužková zbroj byla roztrhána rituálně, defromace zbraní se v keltském světě nacházejí poměrně často) (Drda a Rybová. 1998, Keltové a Čechy).

Zoomorfní a antropomorfní detaily z keltských konvic