ZPRACOVÁNÍ KOVŮ - METALURGIE
Keltové razili mince poprvé ve 3. století př. n. l. a za vzor si vzali statér Alexandra Makedonského se motivem bohyně
Pallas Athény. Impulsem k ražení mincí se stal stále se zintenzivňující obchod mezi jednotlivými keltskými kmeny,
Etrusky, Římem atd.
Kovy, které byly použity pro ražení mincí, byly zejména: zlato, stříbro, měď. V časech, kdy na našem území žili galové,
bylo naše území rozhodně bohatší na zlato, než dnes. Získávalo se především šlichovou prospekcí (ryžováním) ze zlatonosných
řek a potoků Českého masívu: Otava, Bojovský potok, Břežanský potok atd. Nebo také z křemenných žil jílovského pásma
(Jílové u Prahy, Nový Knín) či Zlatých hor. Keltové si potrpěli na různorodost mincí, bylo na nich velké množství motivů:
zvířata, Bohové či lidské postavy. Nejznámějšími keltskými mincemi se staly duhovky. Jedná se keltské mince ze zlata
miskovitého tvaru, které se razily přibližně od počátku 1. stol. př.n.l. Nalézají se poměrně hojně v pásu území od Čech až
k Francii.
Keltské mince
KELTSKÉ DŮLNÍ DÍLO
Průřez keltským zlatým dolem
Dobývání nerostných suroviny Kelty se provádělo převážně těžbou z povrchových výchozů horniny (v oxidačním pásmu) nebo rýžováním.
V Čechách neexistují přesvědčivé důkazy o nějaké zásadnější důlní činnosti Keltů. V některých částech Evropy se však dochovala nejen samotná důlní díla, ale dokonce i hmotné důkazy o tom, že keltští horníci zvládali tuto činnost poměrně obstojně.
Ve známém rakouském Hallstatu se dolovala sůl (našly se zde mimo jiné i dřevěné palice a lopaty). K dobývání rud se používalo kladívek a želízek. Po ukončení těžby zbyly v podzemí prostory, jejichž tvar můžete vidět na obrázku. Vyznačují se vejčitým průřezem, který se u počvy (spodní část štoly) radikálně zůžuje. Keltské doly s touto charakteristikou se našly např. ve Francii (St. Yrieix - la Porche, oblast Limognes). Dr. Viktor Goliáš z PřF UK se však domívá, že i u nás ve Slezsku (Zlaté Hory - Sv. Marie pomocná) těžily staří Keltové zlaté rudy podzemním způsobem a tuto domněnku dokumentuje podobou s francouzskými štolami.
ZPRACOVÁNÍ SUROVIN (halštat a latén)
Mezi hlavní suroviny, které se u nás v tomto období zpracovávaly, patřily především kovy, keramické suroviny a taky by
se nemělo zapomínat na sklářskou výrobu, která u nás byla rozšířená v laténské době.
Hlavní u nás zpracovávané kovy byly železo, zlato, bronz a také stříbro, které se většinou dováželo ze zahraničí.
Vývoj zpracování surovin byl u nás ovlivněn především vyspělejšími kulturami antického světa, především Etruskou civilizací
v Itálii a částečně i starověkým Řeckem. Halštatská kultura je uznávána jako počátek existence Keltů, jako etnika a
vyznačuje se především uměleckým stylem, který je pravděpodobně odvozen od etruského uměleckého zboží, které se vyváželo
také do zemí na sever od Alp, proto se dá očekávat že od Etrusků Keltové získali i hodně znalostí o hutnění kovů a jejich
zpracování. V Boiohaemu byla halštatská kultura rozšířena pouze v západních, středních a jižních Čechách. Na severu a
na východě Čech byla podobná ale méně vyspělá kultura lužická.
Na počátku Laténu začali keltské národy expandovat na východ a na jih. Postupně osídlily severní Itálii, oblasti podél
Dunaje až k Černému moři a dokonce i území v centrálním Turecku. Při těchto taženích získali mnoho cenných zkušeností, které
posléze využili i doma. U nás je tento trend patrný především na přelomu třetího a druhého století př. n.l , kdy získala
římská říše vojenskou převahu nad severní Itálií a velká část Keltů, především Bojů kteří se nejvíce stavěli na odpor, byla
nucena odejít a část z nich se zřejmě usídlila i u nás a využila zde své znalosti.
Koncem prvního století starého letopočtu kultura v českých zemích značně upadá, protože je to doba častých válek. V půlce
prvního století př. n. . se část populace od nás přesouvá do Panonie, ale tam je čeká tvrdá porážka od sousedního dáckého
království. Na naše území pozvolna pronikají germánské kmeny ze severu a destabilizují situaci v zemi. Zhruba okolo roku
10 př. n. l. je u nás většina keltských měst již vypálená a opuštěná. Poté ze západu přichází Markomané (na Moravu Kvádové)
v čele s králem Marobodem, který v zemi na čas obnovuje pořádek, ale po jeho nuceném odchodu ze země dochází k postupné
degradaci dovedností místních obyvatel (snad jedinou výjimkou je hutnění železa potřebné k výrobě zbraní).
ŽELEZO
Železo se u nás šířilo v průběhu halštatské doby, ale nezpracovávalo se ve velkém rozměru. Železná ruda se získávala sběrem,
nejčastěji šlo o limonit, který také tvoří, takzvané bahenní rudy v pramenných částech potoků, které se vždy jednou za čas
vybíraly a postupem času se obnovily. V této době má železářství spíše lokální charakter s malou produkcí kovu. Až ve
středním a mladším laténu dochází k velkému rozvoji železářské výroby a používání železných nástrojů se stává běžnou
záležitostí. Tento pokrok urychlil vývoj všech ostatních odvětví tehdejšího průmyslu a usnadnil lidem život.
V této době přestala postačovat limonitová ruda a proto se začala těžit i hematitová a berthieritová ruda, která se těžila
na výchozech ordovických Fe-rud, především v Barrandienu (Stradonice, Nučice, Ejpovice, Zdice ...).
V Čechách vyvinuli Keltové typický druh tavící pece, který se tu pak používal, leckdy až do ranného středověku.
Pec byla založena v jámě v zemi a byla vysoká většinou okolo 60 cm, měla šachtovitý tvar a její průměr byl až půl metru,
ze spod do ní byly zabudovány keramické dyznové cihly na něž byly nasazeny dmychací měchy, které zvyšovaly teplotu v peci.
Před samotnou tavbou museli rudu nejdříve roztlouci na malé kousky (peletizace) a vyplavit z ní nežádoucí příměsi.
Palivem bylo dřevěné uhlí. Z pecí na území Čech se nevypouštěla struska, proto se po ukončení tavby musel blok obsahující
železo z pece vylomit, což způsobilo její poškození a musela se opravit. Získané surové železo se dále zpracovávalo
překováním, aby se zbavilo nežádoucích příměsí. V mladší době laténské docházelo ke združování hutnických dílen do
větších celků, především v blízkosti oppid. Příkladem může být hutnické centrum v Praze-Bubenči, které zaznamenalo
největší rozkvet na počátku doby římské za panování krále Maroboda. Na hutnictví navazovalo kovářství, které vyrábělo
velký sortiment nářadí a zbraní, které běžně používáme i dnes.
KERAMIKA
Výroba keramiky byla u nás známa dávno před tím, než k nám přišli Keltové a byla masově používána k výrobě užitkových
předmětů. Ale až ve střední době laténské si zdejší obyvatelé osvojili točení keramiky na hrnčířském kruhu, který původně
pochází z Egypta. Hrnčířský kruh ale nebyl takový jako ho známe dnes (poháněný nohou), ale byla to pouze otočná dřevěná
deska, kterou se točilo rukou, Tento vynález zrychlil a umožnil výrobu dokonaleji tvarovaných nádob. Znalost hrnčířského
kruhu u nás upadla v zapomnění v mladší době římské, pravděpodobně jako důsledek markomanských válek.
Keramika se často také malovala, nebo se tuhovala, aby nepropouštěla vodu, ale to bylo dosti drahé, proto se často tuha
nahrazovala nekvalitní směsí tuku a sazí. Tuha se u nás těžila především v okolí Českého Krumlova, kde se také na nedalekém
opidu u Třísova také vyráběla tuhovaná keramika, která se našla až u Salzburku, kde jí používaly na sůl.
K vypalování keramiky se používalo dvou druhů pecí: horizontálních a vertikálních. Ve vertikální peci byl nad topeništěm
umístěn rošt na který se dávala keramika. Pec byla uzavřena kopulí a byla vysoká okolo dvou metrů. Horizontální pec neměla
rošt ale dlouhý tunel s podstavci na něž se kladly nádoby. Na jedné straně bylo topeniště a na druhé komínek na odvod
spalin. Často se také objevují různé kombinace těchto dvou tipů pecí. V pecích se pravděpodobně dosahovalo teplot okolo
800 – 1000 stupnů celsia.
Grafitovaná keramika
BRONZ
Bronz se u nás začal masověji používat teprve v halštatské době, kdy se z něj vyráběly věci denní potřeby ale také šperky.
Vyráběl sléváním podílu mědi a podílu cínu (tyto poměry se mohly lišit, záleželo na co byl bronz potřeba). Cínová ruda -
kasiterit se rýžoval z rozsypů nebo povrchových výchozů v Krušných horách a Slavkovském lese, ale měd se u nás ve velkém
netěžila, většinou se dovážela. Z cínových (kasiterit) a měděných rud (u nás většinou jen malachit) se vytavením získaly
surové kovy, které se slévali přibližně v poměru dva díly mědi a jeden cínu na bronz. Největší rozmach bronz zažil v době
halštatské, kdy železo teprve začínalo a většina nástrojů se zhotovovala z bronzu. V pozdějších dobách se bronzu užívalo
už jenom na odlévání šperků a různých drobnějších věcí. Za zmínku stojí vysoká úroveň keltského šperkařství a to jak v
době halštatské, tak pozdější laténské, především pokud jde o odlévané a tepané věci.
ZLATO
Zlato se u nás získávalo především rýžováním zlatonosných písků, štěrků a zvětralých částí primárních ložisek. Pozůstatky
po keltské činnosti můžeme nalézt téměř na všech zlatonosných řekách a potocích v Čechách. Typickým příkladem můžou být
sejpy v okolí zlatonosné Otavy nebo třeba na Bojovském potoce jižně od Prahy.
Zlato se rýžovalo na žlabech vystlaných ovčí kožešinou (rouno) nebo opatřených hlubokými zářezy, kde se zlato chytalo,
případně kombinací obou variant. Poté se materiál dočišťoval na rýžovací pánvi, ze které se získávalo surové zlato. To se
často kvůli snadnější úpravě rozpouštělo do rtuti za vzniku amalgámu, ze kterého po odpaření rtuti zbyla jen čistá zlatá houba.
Zlato se používalo především k výrobě šperků a jako platidlo. Ale až ve středním laténu se u nás začaly razit první mince.
Z počátku šlo o napodobeniny mincí Alexandra velikého, které přivezli Keltové z dobyvačných tažení na Balkán a do Malé Asie.
Později se začínají objevovat mince s vlastními, mnohdy abstraktními motivy. Mince se vyráběly v takzvaných mincovních
destičkách (např. nález ze Závisti). Byla to hliněná destička, v níž byli vyraženy důlky, do kterých se vkládalo přesně
navážené množství zlata, které se posléze dalo do pece a roztavilo.
Hliněná destička - forma pro výrobu duhovek
Po vyjmutí z pece se nechalo zlato utuhnout a potom se
vkládalo do razidel zhotovených ze železa nebo bronzu. Razidla bývala oboustranná a proto se současně razilo na revers
i avers mince. Tyto mince se u nás vyráběly v druhém a prvním století př. n. l., podle některých autorů již ve třetím
století. Ražba mincí byla prováděna většinou na oppidech nebo ve větších průmyslových aglomeracích, jako například na
Kladensku.
V době římské vlivem kulturního úpadku u nás téměř přestala těžba zlata nebo o ní neexistuje moc dokladů, nejspíš byla
pouze lokálního charakteru.
STŘÍBRO
Stříbro se u nás používalo k výrobě šperků a v době laténské též k ražbě mincí. Podle chemických rozborů se zjistilo, že
většina stříbra pocházela z dovozu. Šlo především o směnu zlata za stříbro, případně za válečnou kořist.
Zatím jediná prokázaná těžba stříbra Kelty na našem území je z Kutné Hory, zjištěná podle poměru příměsí.
Stříbro se zpracovávalo podobně jako zlato a bylo oblíbené zejména v době laténské. V době římské se u nás netěžilo.
SKLO
Sklářská výroba se stala samostatným uměleckým řemeslem především v mladší době laténské. Předpokládá se, že dovednosti
týkající se sklářské výroby získali Keltové při svém pobytu v Itálii. Sklářské dílny pracovaly především na oppidech a
produkovaly především korále a náramky. Dokázali tvořit jak sklo zcela čiré, tak sklo hrající všemi barvami, které vyráběli
pravděpodobně z domácích surovin. Jejich specialitou bylo tmavomodré sklo.
Dalším odvětvím, které souviselo se
sklářskou výrobou bylo emailérství, které se stalo oblíbeným doplňkem šperkařské výroby. Emailér přitavoval skelnou pastu
na podklad z drahých kovů nebo bronzu, případně i z železa. Tato technika měla vzniknout již ve 14. století př. n. l. na
Kypru, ale k nám se dostala až v době Keltů, především v mladší době laténské. Emailování tvořilo náhražku k drahým kamenům,
především ke korálu. Barevných odstínů skelné hmoty se dosahovalo přidávání oxidů kovů.
Skleněná figurka psa (délka: 2,1 cm ) z laténské doby.
lokalita: Wallerhem, Kr. Alzey, Německo dnes je ve sbírce v Mainzu (Landesmuseum)
[http://www.unc.edu/~jmathes/dog.html]
více zboží
