Z temnoty lesů,co nepoznaly slunce zář,
z hloubi minulých věků, kdy svět měl mladou tvář,
skrz mlhy času a šeď staletí dávna,
proroctví splněna, jak byla psána
Věčná tma i čerň tisíců nocí, není den,
země předků již není, jižnímu ohni dána je v plen,
krev mrtvých bratří nás váže pomstou,
i z hrobů my povstanem, temnotě vstříc, vzhůru rudou stezkou
Ten s jedním okem vrátil se zpět, neb jeho bude náš svět
Být posledním je údělem, se mnou je jen věrný kůň,
vpřed cestou nelehkou přes kosti země na cestu dál
co osud nám uchystal sám nevím, úkol však vykonám,
pro co zrozen jsem byl, co odčinit nemohu - život dám,
nuže čerstvě vraníku jen dál, cestou bez návratu,
nás nezastaví i hory uhnou,vzhůru za střelkou severu
mrazivý vítr nás provází jak milenky dech,
dávný to společník
Cesta
Bouře burácí a zpěněné proudy vod
duši rozmáčí a z života zbývá jen slabý knot,
blesk v obloze požár zažehne a noc v den změní,
svíci života, co doutná už slabě, neposilní
Mé tělo bahnem je vláčeno cizí silou,
celý svět říká mi- ta síla, že vůlí je mou,
nevěřím, co tvrdí ti zlolajní vrazi,
žít budu, povstanu, rozbřesk je tady
Prohlédnout skrz kapky deště musím sám,
pak uzřím pravý svět, který v sobě dlouho mám,
jsem sudiček svých otrokem, či osudu svého pánem?
já už prohlédnout chci a uvidět, zahodit všechnu bázeň
Pak teprve šťasten a volný budu, nezkrotný
kam kroky mé povedou, navždy svobodný
Já
Vítej do pekla mé duše cizinče, ty hrát si chceš?
Dobrá tedy, jen pamatuj a vytrvej dnes je naposledy…
Brána je v železo oděná, hroty míří nebi v tvář
Zde dole hluboko svět ztrácí měsíce a slunce zář
Ty udělat chceš ten krok, nuže vejdi směle jen dál..
Už prošel jsi branou, není cesty zpět, vše musíš ty uvidět
Na krve stezku jsi se dal, teď poznáš co znamená vše vědět
Šílenství zříš a v očích krev vaří se ti
smrt živá je tu, máš tedy co chtěl jsi,
bezbožné rouhání, zde Já pánem jsem, pospěš jen dál..
ho, to můj trůní sál, a kosti tvých předků v světle svící
černá zář zla- oltář již čeká i já na krev zářící
ne, není tvůj konec, smrt odepřu ti, tvá duše je má
a čekat na dalšího budeš tak jako já
kde pánem jsem byl, on zůstává, vše co znal jsem i on zná
čas zemřít, konečně, sudba splněna, kolo však točí se dál.
Berserk
Prší a kapky stékají do očí,
zachmuřený výraz jak do kamene vytesán.
Klid nehybnosti.
Nemá strach, bolest nezná,
svou ani cizí.
City nejsou, víra zmizela ze srdce.
Nezáleží na životě-vždyť čím by mu byl?
Nemá nic.
Nic co by ztratil či chtěl.
Boj je jeho způsob žití,
jediná cesta, kterou má
jediná, co ještě zůstává.
Tělo uvyklé námaze, žárem bitev zocelené,
rychlost dravce, zběsilost vlků,
v duši mrtev však je.
Nikdo nemůže s ním se měřit,
kdo odvážil se a nevěřil,
na zemi vychládá.
Snad tedy dnes konec nadešel,
snad i on doufá v poslední smrti žeň,
na zbroj nedbá, štítu není třeba,
ne pro něho.
V boj se ponoří, neúnavná ocel vybírá svou daň,
prázdno v očích, prázdno v duši,
snad dnes
ne-li dnes, zítra jistě.
Snění
Vířivá moc mysl zamlží,
ruka k očím se tiskne,
vše se vším splývá a soupeří,
závrať smysly ovládne.
Bárka vodám navzdory,
dolů vír míří, odhalit chrám,
pěna už padá a zdobí vlny,
smýt snad hrůzu temných jam?
Zas burácí řev dunivě,
točí se pohyb třpytných mas,
nad nimi barvy všeliké,
co stvořily oblohy kvas,
V modrou ses změnila mi náhle,
ticho oceán z rozmaru přehluší,
když dno obnažíš v zrůdné své kráse,
ztroskotanci jsou už bez duší.
Nevěří racek bystrým očím,
kdo viděl zapomíná,
vzpomínka žádná nesmí zbýt,
voda se uzavírá.
Svět mýma očima
list se ve větru točí a letí dál,
kmeny stromů mlčí, duje vítr sám,
les volá nás zpět, zpívá o těch dnech,
vše živé zmírá, věčný koloběh,
rozžehni svíci a tmu stvoříš,
jen s jedním bohem tu neobstojíš
Znám den své smrti
V mládí jsem Vysokého viděl,
Temnou postavu v plášti temně modrém.
Nespočet vítězsví já obdržel,
Osudu vzdal jsem se, smrti den znám.
V ten den Valkýru uzřím v lesklé zbroji,
v bitvě poslední ona pokyne mi, já vím…
Pozdrav dám tomuto světu
a jiný se hledat vydám,
přes Bifrost barvami hrající,
k vznosným hradbám, co povstaly,
skropeny krví zrádného Jotuna.
Brány kované otevřu sám,
hrdě koně pobídnu.
Výš až k paláci mě určenému,
kde einherjové mě vítají.
Valhalla byla vždy mým osudem,
Jemu sloužit a medovinou poctu vzdát.
Zde čekám s bratry na den poslední,
nezklamu, krok zpět neudělám…
Čas pít!
Není nad to, s bratry se u stolu bohatého sejíti,
znaveni pochodem, bděním, či jen pro potěchu.
Rty lačně svlažit v medovině číši nebo piva rohu,
vzdát hold bohům, že popřáli nám v žití.
Poté veselí, když nápoj tváře zjasní a chmury vyléčí,
Kvasiho krev, posvátný dar, v úctě vždy bude přijat.
Procitnutí
Nic. Tenota. Chlad.
Víčka se pomalu otevřela,
ruka pohnula se lehce.
Krev nehybná je a srdce též.
Rychlé údery dřevo nad sebou tříští,
a na tvář bledou hlíny sprška dopadá.
Záplavou země se tělo dere výš,
prsty konečně cestu naleznou,
uvolní ji ostatnímu.
Vprostřed noci se v háji země otevřela
a měsíci tvář nastavil ten co přežil,
byť bez života.
Dlouho do noci se smál
a v záři měsíční se koupal.
V mrtvých očích plamen živý.
On věděl pravdu svého osudu:
„Na životě nejhorší je, že možná nezemřeš“
pak bytost, to rouhání v očích bohů,
v stíny se ponořila..
Rudá smrt
Rty rudé jak rudá je krev,
v očích nadpozemský jas,
tvář bledá jak sametu dech,
bělostné líce mramoru,
to ladné tělo, to bohyně chrám.
Uctívat musíš stršlivě.
Mučivá touho, je-li tohle ma smrt,
umírat věčně chci, s úsměvem na rtech…
Lásky vrah
Zabíjím lásku jen pro ni samu,
jak šílený Achab jen po pomstě prahnu.
Pomluva-můj škuner a lež-má harpuna,
svůj cíl si hledám v moři života.
Nenesnesu pohled na lásku obět další,
harpunu vrhám, proklatý cit zháším.
Bývaly časy, kdy lásku jsem vyznával,
s ní ráno vstával a večer uléhal.
Pak zrada přišla jak noci květ černá,
i zřel jsem osud-pomsto buď má.
Od těch dob vlny brázdím s bouří v plachtoví,
kdy temnota vyprchá nikdo se nedoví…
Chlad
Proniká vším a mizí cit,
snadno pak nalezne duše tvá klid.
Zbělá ledem sivým obočí,
jeho moc nad tebou ale nekončí.
Vykreslí mapy neživé v tváři.
Co přijde pak v chladivé záři?
Teď zmrazím tvé bytí v srdci samém.
Tak stát se nemělo, jiného si vem!
Bělostné líce, chladivý mrazu žár,
povídáš tiše, dnes přišel tvůj zmar.
Píseň zmizelého lidu
My znali slunce, tak jak ty je znáš,
my měli nebe, které dnes ty máš.
V propastech věků zšeřelých prachem bytí,
my zrozeni byli, nezkrotní ve svém žití.
Jak dobrý boj tak ženy jsme milovali,
pití hojnost a zábavy my znali.
Když lesem hlubokým zvěř všechna prchala,
s lovci v patách, ta píseň se zpívala.
Srdce bije o překot, pach krve dráždí chřípí,
závoj času zvlní se a náš svět není.
Není už jak, není už proč-my mrtvi jsme.
Vzpomínka vybledla, žijem v tvých snech.
Jak ohně plamen, když noc je mladá,
tvá vzpomíka k ránu vyhasíná.
Smutek
Kde veselost je a radost?
Zapomeneš žes kdy znal,
Je doba temna, čas snění minul.
Zpomal svůj pohyb a srdce přestaň bít,
vůně jara a pád stromu,
lidé se mění, někteří ne.
Představy plavou a slova plynou,
myšlenky šum zachycen.
Jaká slova v osud se vtělí?
Je ještě touha? A úsměv, ten není?
Naděje zvláštní to věc,
hledám ji ve svých obrazech.
Mé bytí tu vtištěno je,
vzpomínkou zvláštní.
Ty stejné děje já mnohokrát prožil,
přesto dělám je zas.
Co naleznu?
Garm
Má víro buď pevná,
vydrž prosím,
den za dnem vytrvat,
tělo putí znavené
další krok dál posune,
není odpočinku.
Toho březnového dne
Časně, dříve než paprsky dotkly se země,
ještě za tmy, kdy noc tiše vládne světu,
muž záměr vydal se uskutečnit směle,
kroky travou plynuly, až ke strmému svahu.
Beze slov, vzhůru zrak svůj upřel,
kde vrcholek vznosně v mlhách splýval.
Se světlem v zádech výstup započal,
hodiny minuly, vůz slunce cestu dokonal.
Stíny dlouhé už jsou a vrchol na dosah,
Dag matce Nott čas přenechal.
Muž meč v místě nejvyšším v hlínu vnoří,
slova v hlavě připraví-to je proč přišel dnes,
bohů pozornost přivolá, v duši potřebou hoří,
široce rozkročen, hrdý hlas a pravice v pěst:
„Odin, Baldr, Frey, Thor“
ruka oběhla ta správná místa
Roh nápojem se plní…
První Odin je, všech bohů otec:
„Dopřej mi rozvahu a za to oběť přijmi“
-připil z rohu, dohoda stvrzena-
druhý jest Tyr:
„Dopřej mi odolnost a vůli pevnou“, zní slova teď
třetím bude Thor,
ten pro ochranu je vzýván,
čtvrtou Freya,
neb lásky žen i bojovníkům třeba,
pátá je Frigg,
pro věrnost a duše klid,
šestým pak Njord,
ať cestu vždy nalezne.
Ještě myšlenkou Ochránci věnuje tichou,
dokonáno je pod hvězdnou oblohou.
Co vůlí bohů bylo, on jim do rukou vložil,
nastal čas život uchopit a v dál jít za obzor,
ten muž, sdostatek pevný v bytí, si osud určil.
Vítr zadul hluboce, míří dolů jak bouře hor.
Kdo uzřel slunce v jeho černé kráse
stál sám v moři mrtvých a duší se pokoušel plavat
tváře všeho světa osudy pověděly,
psáno bylo perem věčným
poklekl a hrst prachu do dlaní vzal,
s větrem dohodu uzavřel,
sprška krví potřísněna, směr si vybrala
nános, co žití léta nadělila, zmizel
živá podstata zůstala
pomalý, mohutný proud síly se vzedmul
a svět nebyl v nový vrženo je bez paměti bytí,
tvary ať započnou se formovat
tak buď a staň se tak.
Seeking the lifemeaning…
I’m alone, only stars above,
storming my way, I must be tough,
strong mighty wings, pounding the air,
over the trees, night seems to glare.
Queens and kings, I say, all sorts of men,
are less than leaves to me, each of them.
No one can master me, no one at all,
if you try limit me, you soon will fall,
I have seen many days, time is pasing by,
seeking the lifemeaning, I will never die…
Garmů kruh
Kruh věrných u ohňů jasných,
bubny zní tiše večerem,
rytmus souzní v nás samých,
souzní s každým úderem.
Ten dech, víru a myšlenku sdílíme,
pohledy v očích a plamenů žár,
hlasy se spojí-my vlci vyjeme,
cítí to každý, kdo Garmem se stal.
Muž z písku
Loki ať zatratí nešťastný ten den,
kdy vyrazil jsem na onu výpravu,
bohatství čeká prý a nespočet žen,
vítr dul silný a každý měl odvahu.
Tak města a chrámy jsme dobili snadno,
zlata i děvek, pití co kdo snes'
jen kněží nás prosili-avšak darmo,
my smáli se hlučně vidouc jejich děs.
Z pouště brzy nás odplata stihla,
černý lid Helu zjevil se nám,
meč a štít zvonil až paže mi klesla,
kdo ústup zvolil, ten vybral si sám.
Jen hrstka nás krvavá zůstala,
do nitra pouště spásu svou hledat,
když strašlivá žízeň nás dostihla,
my pili svou krev, chtěli vytrvat.
...já jediný zůstal nakonec...
Kolik dní zbývá mi? Kolik ještě kroků?
Snad týdny či hodiny-to sudbou Bohů.
Když hladinu zase jsem spatřil,
nesvlažil já hrdlo sladkou vodou.
Stal jsem se pískem, duší bouře,
a oči těch černých zasypávám,
jsem nenávist čirá a marná,
já jedinkrát ustoupil,
teď věčnost je mi mladá...
Black
Black in color, black in sight,
black in movement, black as night,
the moon turned red and black covered the sun,
the doom has come, no faith, I am the chosen one,
no more tears, no more lies, reveal your disguise,
world is gone, time is mine, fading are the stars.
at the end all is one, nothing remains,
for I care what was lost, no one prevails.
Mluvčí
Tvoříce slova mrtvého jazyka,
v kamenném háji a pod tíhou let,
hřbet stáří mu ohnulo,
on mnohokrát viděl svou smrt.
Prsty hladí to omšelé písmo, linie známá obživnout chce,
v hloubi své duše putuje, přivírá oči zasněně, nehýbe se.
Vzpomínky jasné a živé, kdy klany měly moc,
on sílu i mládí, zemi i divokost.
Návrat zpět bolí jako každý rok víc,
pomalu odchází, když třikráte zahoukal sýc.
a něco mizí i s ním
Zpěv čepelí
Svist větru, co po kruhu se vrací,
ostří se mihne a zas se vrací,
ten dotek, když setkají se,
každá ožije, rychle políbí se,
ta vášeň ta lehkost vražedná,
a ladnost i účelnost krvavá,
v tanci jiskří, život berou i dávají,
tak tomu bývá, když čepele zpívají
Kolobos
Ruce vraha -
jemné když provaz hladí,
s rozkoší utáhnou smyčku,
dlouho s nožem se mazlí,
přejedou po dalším krčku,
groteskní obětí zástup,
zjizvená tkáň se úsměvy trhá,
divadlo mrtvé strnulé,
strašlivý Architekt, co životy mrhá,
dvorana Hrůzy, slavnost bílých kostí,
vínem je krev, ječí všichni hosti.
Zlo
Slzy v bolesti prolité
do prachu skanou,
tělo svíjí se
pod další ranou,
bezbřehé utrpení…
Skončit
V krvi svět utopit,
mrtvých legie jde,
není duše, svědomí, ni odpuštění,
utrpení všude kolem
života čáru přetnout,
vždyť přec není na čem lpět
nůž tepnu rozevírá,
krev vesele tryská,
ten překrásný šarlat,
ať znachoví svět
Křídla noci
Křídla noci víří vzduch,
silueta v svitu měsíčním,
i hvězdy skryly svůj zrak,
ne tak já
tam, kam nemohu, Ona létá
nikdy Ji nevidět, nikdy Ji neslyšet
a navždy vzpomínat
Černý král
Já vládnu, jsem černý král
a v tomto světě jediný tvůj pán,
poklekni, skloň hlavu,
chci vidět tvou porobu
„Níž a hlouběji otroku!“
vůli nemáš ani naději,
jsi můj nástroj,
maso pod mou botou
a tvůj život - to čas v mých rukou
In a fire of the battleMarch, go, fight with pride!
black flame be your guide…
Kill, slay, laugh when die
new life another try…
No mercy, never hesitate
so go on, fulfill your faith…
Nářek a pláč
Jdeme do bitvy,
další v nekončící válce,
zbroj na těle,
dotáhnout řemínky,
můj meč a štít,
oběť a vzývat Odina
bláto a špinaví muži,
vítr, déšť a unavené paže,
útrapy do tváří vryl čas,
„Štítová hradba!“ velitel káže
doufat, věřit, provést kladiva znak…
cizí muži proti nám,
cizí víra a cizí jazyk,
někdo rozhodl
a my musíme zabít
krev, údy odetínám,
maso a lebky pukají
mým úderem,
mnoho umírá
pláču a slzy stékají po tvářích,
pláču, jsem krvavý žnec,
pláču, za všechny životy ztracené,
pláču, zabíjím - v tom tak skvělý jsem
jen nářek je slyšet, kde země pije krev
a svist perutí havraních
…to později když mají klid
…hodujíce na mrtvých
možná do Valhally putují - nevím
co vidím je smrt
nechci už vědět,
nechci už cítit,
nechci už nic
až valkýra přijde, sám podám jí vlasy,
do té doby konat budu v čem tak vynikám
a také plakat a naříkat…
Osud je vše
Rodinu jsem zavrhl,
přátelům sbohem dal,
vzdal se země i práv,
mosty spálil,
kořeny zpřetrhal,
opustil oči té, co jsem miloval
a otočil se rychle - skryl svůj žal
otcové mých otců ať se chmuří,
ať dávají mi vinu,
nemám jim to za zlé,
i já jednou zhynu
les tichý mi otevírá náruč,
svit hvězd cestu značí
ještě slyším hluk a světlo vidím,
znám dobře všechny, co mám je v patách
to naposledy přemluvit mě chtějí - cha
zrak od světel loučí odvracím,
temnota mi náruč otevírá - ji přijímám
noc mi dnem a den mi nocí buď,
hranici dávno jsem překročil - není cesty zpět
jsem znovuzrozený, jsem Nikdo,
nespoután tradicí, zvyky či morálkou
protože Osud je vše
Posedlost
Jsi mým přízrakem,
Provázíš mě s každým nádechem,
nevidím než Tebe,
chci s Tebou splynout
jsme si souzeni - to vím
chci pít Tvou krev
a slyšet milostný Tvůj sten
a sám pak dát Tobě téhož okusit
hladit Tvé tělo
a polibky je celé pokrýt,
z celého světa chci jen pohled tvůj,
jsem připraven zaplatit nejvyšší cenu,
nemám strach ani obavy,
jsem Tebou posedlý
jsi vášeň a posedlost,
ve svitu luny tančíš,
nemám Tě nikdy dost,
nevzdám se - Ty to víš,
divokost a vůle železná,
není nic, co mi odolá
Valkýra
Čepel se zběsile míhá,
a do těl nepřátel se noří.
Čepel mi do těla vběhla,
plíce mi náhle bolestí hoří.
Náhle…. jako by se čas zpomalil,
a co neměl nikdo vidět, odhalil.
Spatřil jsem jak se mezi padlými,
začali zjevovat valkýry.
Překrásné ženy a dívky,
na statných koních přijely.
Mrtvé, v boji padlé bojovníky,
teď odvezou sebou do valhaly.
Náhle se na mě jedna otočila,
a na pár kroků ke mně přiblížila.
„Ještě se setkáme“, s úsměvem řekla,
když tu náhle mi bolest tělem projela.
To můj soupeř vytáhl čepel,
A do mých plic zas pronikl vzduch.
Chvíli jsem bolestí ječel,
Pak má čepel opsala ve vzduchu kruh.
Soupeřovo tělo k zemi pílí,
Kapky krve, úlomky kostí a šlach.
Vzduchem kolem mě proletí,
a zanechaj za sebou jen vlhký pach.
Však valkýry zmizeli,
Ale já budu doufat dál.
Že až se zase objeví,
Navštívíme spolu valhaly sál.
Teď nezbývá mi nic než čekat,
A za své bratry modlit se.
Mečem kolem sebe sekat,
Ať lebky soupeřů roztříští se.
ORSK
KONEC
Měsíc za oknem matní,
okolí se do temnoty propadá .
Za chvíli se úplně setmí,
a okolní svět mi zamává.
Uprostřed tmy se něco děje,
objevuje se světýlko vzdálené.
Mám pocit tupé beznaděje,
vždyť je to brána z kamene.
U brány stojí krásná žena,
půl tváře bílé a půl černé má.
Do černé látky je zahalena,
A u nohou jí velký pes dřímá.
To je brána do podsvětí,
zřejmě tam už na mě čekaj.
Strážkyně Hel na mě shlíží,
a velký pes Garm tiše zamrkal
Na krku obojek z třípalcové oceli,
s kamennou bránou je řetězem spojen.
K bráně se mé kroky ubírali,
když chlad objevil se v srdci mém.
To Hel na mě pohlédla,
a pokynula mi, abych si pospíšil.
Barva mojí kůže bledla,
jak jsem se k ní pomalu blížil.
Pak postavil jsem se před ní,
a co bude následovat očekával.
V tom se otevřela brána za ní,
a já se do smutku propadal.
Proč nebylo mi přáno,
zemřít tak, jako mí bratři.
V boji jich mnoho padlo,
jenže já měl síly za tři.
A tak jsem umřel v dubový posteli,
jako velmi starý stařec.
Žádná valkýra mě nedoprovodí do valhaly,
to je ale zkurvenej konec.
Do temnoty jsem se propad,
v podsvětí teď budu dlít.
Už neuvidím nikdy slunce západ,
mé tělo bude v mohyle hnít.
více zboží
