ZPŮSOB BOJE
Taktika užívání keltských bojových prostředků
podle Rapina a Brunauxe (in Waldhauser et al., 1999)
Keltové používali jak kratší, tak i delší železné meče, které byly především určeny k sekání (obdoba římského meče: gladius).
Meče nosili v kožených pochvách, které mohly být ozdobeny bronzem a měly rovněž bronzovou výztuž. Podle tvaru pochvy je
možné určit přesnější časové období, kdy byla vyrobena. Symbolem pro nejvyšší vojevůdce byly tzv. velitelské mečíky,
jejichž rukojeti měly tvar písmene X a symbolizovaly lidskou postavu, takovému tvaru říkame antropomorfní (více o
zbraních naleznete v místnosti KOVÁRNA).
 |
obr.č.1 : Keltská váůečnická šlechta
© OSPREY PUBLISHING
|
Vrchol písmene X byl doplněn kuličkou nebo malou bronzovou hlavičkou.
Druhou velmi oblíbenou zbraní byly sekáče, jednalo se o masivní nože od 40 do 70 cm, užívali je zejména méně movití
válečníci. Rovněž se užívaly bojové sekyrky, které měly podobný tvar jako sekyrky k opracování dřeva, lišily se však od
klasických seker delším topůrkem a jejich váha byla menší. Takto zhotovené zbraň mohla být v boji velice účinná.
Další účinnou zbraní byla kopí a oštěpy, určené k zasažení nepřítele vzdáleného na metry daleko, užívaly se také k bodání.
Keltské vrhací oštěpy se nazývaly tragula. Mezi bójskými kmeny byly elitní válečníci na koních, byla to zřejmě jejich
největší zbraň. Na Britských ostrovech se hojně užívala jízda na dvoukolových vozících, ze kterých byly vrhány oštěpy do
řad soků. Vozíky byly řízeny vozataji
Keltové také používaly luky a šípy. Hroty šípů měly různé tvary a velikosti.
V boji se většina Keltů chránila štíty. Chudí bojovníci měly štíty spletené z proutí. Ti bohatší měli štíty z tenkého dřeva
potaženého kůží.Středem štítu po celé jeho délce se táhlo dubové žebro, které štít zpevňovalo.
V místech, kde měl bojovník za štítem ruku, kterou ho držel, byla z přední strany železná puklice, ta chránila ruku před
poraněním způsobeném možným prpražením štítu. Štíty měly dva tvary: kulatý, méně častý, a oválný - podlouhlý. Tyto štíty
měly délku od 130 do 170 cm. Některé štíty byly potáhnuty vydělanou kůží a pomalovány symboly.
Většina bojovníků šla do boje prostovlasá nebo měla ochranou čapku sešitou z několika vrstev kůže. Ta nejvyšší honorace
měla přilby z bronzového nebo železného plechu. Kovové přilby byly někdy zdobeny kovovými křidélky nebo kovovými rohy
různé délky. Existovaly také přilby podobné přilbám římských vojáků, neboť Římané tvar přileb okopírovali od Keltů.
Svědčí o tom i název římských přileb, kterým se říká imperiální přilba galského typu.
Přilby všech typů se používaly i na našem území, svědčí o tom nejrůznější archeologické vykopávky. Tělo bojovníků chránil
kožený kabát, někdy pošitý kovovými puklicemi. Kroužková zbroj nebyla sice hojná, ale přesto se používala, jsou o tom
doklady i ze zbraslavské Závisti.
Není žádným tajemstvím, že keltští válečníci šli do boje odhodláni vstříc svému osudu, nebáli se smrti a pro tyto a mnohé
jiné vlstnosti, byli často najímáni jako žoldáci pro armády Asijských a Egyptských panovníků.
I někteří římští panovníci si považovali jejich udatnosti a mnohdy jim dávali i milost.
Galské výboje do okolních zemí byly vždy postrachem, který jakoby přicházel z jiného světa, v antické době starého
Říma, bylo proto pojmenování: Tumultus Gallicus, v překladu to znamená něco jako: "Pozor!!! Keltové jdou!!!".
 |
Bójská jízda
© OSPREY PUBLISHING
|
KELTŠTÍ REKOVÉ
|
|
© OSPREY PUBLISHING, Angus MacBride
|
BRIAN BORU
Brian Boru byl legendárním vojenským vůdcem a zároveň asi posledním opravdovým králem celého Irska.
Narodil se někdy okolo roku 940 pod jménem Brian Mac Cennétig v obci Béal Bórú.
Pocházel z panovnického rodu a již záhly byl zainteresován do bojů mezi Iry a nájezdnickými seveřany, kteří po Irech
vyžadovali daně. Nenávist k nezvaným hostům jen gradovala a poslední kapkou bylo, když Vikingové zavraždili jeho bratra.
Brian pomstil jeho smrt tak, že si přišel pro život seveřanského krále Imara, jenž vládnul Limericku.
Dále se Brian zmocnil Munsteru včetně hlavní obchodnické cesty do Limericku a posléze odpochodoval směrem na Connaught a
Leinster, zde se spojil s vojsky dalšího irského spojence: Maela Sechnailla II. (v roce 997 nového věku).
Rozhněvaní Norové si v Dublině chtěli na Briana vyšlápnout, ale byli v bitvě u Glen Máma poraženi a severský král Leinsteru
byl krátce poté zajat. Král Dublinu, Sitric Silkenbeard, byl po čase rovněž poražen.
V roce 1002 Brian požádal svého druha Maela Sechnailla, aby uznal jeho právo na irský trůn, a on souhlasil hned z několika
důvodů: prostý lid Briana zbožňoval a viděl ho jako svého hrdinu, který měl snahu vyhnat Vikingy ze své země. Brian také podporoval vzdělání.
Za své činy si Brian Boru zasloužil označení „Brian darů“, neboť se angažoval při rekonstrukci a výstavby poničených klášterů
a knihoven.
Vše vypadalo bláhově, kdyby se opět neobjevili Vikingové a nerozpoutali nové boje. Na stranu Briana se však odmítl přidat
zdrádcovský král Connaughtu - Tadhg O'Conor.
Irové bojovali jako lvi a do večera měli převahu, avšak bitvu ve finální fázi prohráli. A tak si seveřané opět na mnoho let
podrobili velkou část Irska. Zde byl Brianův život násilně ukončen (prchajícím Vikingem), padl na bitevním poli u Clontarfu roku 1014 .
Předešlá zkušenost, kterou jim uštědřil Brian Boru, však měla na Vikingy takový vliv, že jejich vojenská přítomnost již nikdy nebyla tak brutální jako
předtím. Stáhli se do měst: Dublin, Waterford, Limerick, Wexford a Cork a postupem času se integrovali do irské společnosti.
Sídlo Briana Boru bylo identifikováno na sever od města Killaloe.
 |
Briain Borumha (v irštině)
|
VRCINGETORIX
V roce 53 starého věku, když si Caesar užíval italského horkého slunka, se Keltové mezitím v okupované Galii vzbouřili
proti stále ještě zimujícím římským legiím. To vše pod vedením hrdiny jménem Vercingetorix. Když se to zděšený panovík
římského impéria dozvěděl, překločil z jihu Alpy a pokračoval do srdce Galie. Plutarach o tomto tažení napsal: „Ráznost a
rychlost pochodu v tak nepříznivých mrazivých podmínkách byla jasnou odpovědí nepřemožené a nepřemožitelné armády těm, co se
vzbouřili“. Vercingetorix však rozhodl, že každá píď půdy, která by mohla připadnout Římanům, bude spálena a vskutku se
tak stalo. Cílem nebylo nic jiného než demoralizace římského vojska. Jeden galský kmen dokonce zapálil 20 sídel v jeden
den!
Město Avaricum (Bourges), které bylo chloubou a reprezentativním sídlem, však nespálili a naopak se rozhodli jej bránit.
Ve městě byly bohaté zásoby potravin, které Římáné tak zoufale potřebovali. Caesar obléhal tento strategický post celkem 27
dní. To vše již na jaře roku 52 starého věku a za napřetržitého deště. Byl to naprosto vyčerpávající boj pro obě strany. Na
neštěstí pro Galy, se podařilo Římanům, i přes četné keltské pokusy podkopat nebo zapálit obléhací římské stroje, vstoupit za brány Avarica.
Podráždění legionáři zmasakrovali většinu obyvatelstva, včetně žen, dětí a starců. Z celkového počtu 40 000 obyvatel, se
podařilo pouze 800 lidem utéci a zprávu zvěstovati Vercingetorixovi.
O několik měsíců později byl Vercingetorix a jeho posádka obklíčeni v pevnosti Alesia, nedaleko dnešního Dijonu. Caesar
obklíčil toto oppidum a začal se stavbou dobývacích strojů a ohrazení. Obránci měli jídlo pouze na měsíc a Římané doufali v
to, že Galové vyhladovějí dřív, než jim příjdou posily. Vercigetorix podnikl několik výpadů s cílem zničit pokračující
stavbu obléhajících strojů. Mezitím však zásoby jídla pomalu docházely, a tak Vercingetorix rozhodl, že ti, kteří nemohou
bojovat, odejdou z města a požádají Římany, aby je alespoň vzali do otroctví. Brány oppida se uzavřely a mezi oběma
armádami stály hladové ženy, děti a starci. Vzhledem k tomu, že je Caesar odmítl vzít jako zajatce či otroky a Vercingetorix
brány již neotevřel, byl osud těchto lidí spečetěn. Zemřeli hlady před očima všech přihlížejících.
Caesar ve svých zápiscích napsal, že 250 000 mužů keltské pěchoty a 8 000 jezdců bylo připraveno osvobodit obklíčené město,
avšak Galové nedokázali komunikovat s Alesií, neboť ta byla totálně obklíčená.
Toto galské vojsko podniklo 2 útoky, při tom druhém - půlnočním – Vercingetorix vyvedl své muže ven z města. Avšak byla
příliš velká tma na patřičnou orientaci a panoval neskutečný chaos, což mělo za následek, že se bojovníci dostali do svých
vlastních příkopů, kde se napichovali na kůly. Ostatní zahynuli v nekonečném roji oštěpů. Ti co přežili se stáhli zpět do
města.
Král Galů byl nucen se vzdát Římanům. Vercingetorix strávil 5 let v římském vězení (Tullianum) a poté byl za velké slávy
sťat. To se psal rok 46 starého věku. Caesar zemřel o 2 roky později.
 |
 |
Slavný keltský vojevůdce: VERCINGETORÍ (VERCINGETORIX), tentokrát v roli poraženého
|
BRENNUS
Ti, co se o keltskou minulost zajímají malinko více do hloubky, jistě vědí, že pod jménem BRENNUS se skrývají 2 význační
keltští vojevůdcové.
První Brennus překročil se svou 30 000 hlavou armádou v roce 391 starého věku Apeniny (Itálie) a jeho vojska zpustošila
etruské území a znamenala rovněž zkázu i pro samotný Řím. Římané celou situaci značně podcenini, neboť se domnívali, že
keltské voje míří na město Clusia (Chiusi), a tak v Římě nepanovala taková panika. Vše se změnilo, když se Brennus
rozhodnul, že si udělá výlet do Říma. Ve městě nastal chaos a jeho představitelé byli schopni dát dohromady armádu pouze o
10 až 15 tisících mužích. Natěšeným Keltům se Římané postavili do cesty u řeky Allia (přítok Tibery). Bitva trvala poměrně
krátkou dobu, neboť dost bránících se římských vojáků se utopilo a zbytek byl sladkým soustem pro keltskou jízdu, která vše dovršila.
Samotné město dobýval Brennus 3 dny a když se do města konečně dostal, většina obyvatelstva již vzala do zaječích, pouze
hrstka vysokých představitelů zůstala opevněna na Capitolu. Co je ale zajímavé, že někteří senátoři jakoby bez pudu
sebezáchovy zůstali ve svých domovech.
Překvapení dobyvatelé ze severu k nim nejprve měli úctu a netroufli si na ně pozvednout meče, posléze však zvítězily vášně
a hněv (údajně když jeden Kelt zatahal senátora za vous a ten naváhal a praštil ho slonovinovou hůlkou). Město bylo
vydrancováno a spáleno. Capitol ale zůstal stát a Brennus se jej snažil dobýt dalších 6 měsíců. Svou roli hrály i posvátné
římské husy, ktere podobně jako hlídací psi, včas upozornili obránce Capitolu na noční keltskou ofenzívu. Obě vyhladovělé
strany nakonec přistoupily na smír. Kelti požadovali výkupné v podobě 1000 liber zlata. Římanům se to však zdálo moc a
ještě k tomu si stěžovali na nějaké nefér záležitosti při samotném odvažování zlata. V tom přistoupil neohrožený Brennus,
přiložil svůj těžký meč na váhy už tak plné zlata a s požadavkem, že výkupné musí být navýšeno o hmotnost onoho meče,
prohlásil nesmrtelnou větu: VAE VICTIS, volně přeloženo: BĚDA PORAŽENÝM. Keltové pak spokojeně odcetovali do svých domovů.
Římané prohru velice zle nesli a převelice dlouho se z toho vzpamatovávali. Jejich nenávist ke keltskému etniku byla tímto
fiaskem dovršena. M. Furius Camillus dokonce ještě zmiňuje, že se ihned za Brennem vydala armáda odplaty, Kelty porazila a zlato si
vzala nazpět. hezká pohádka ne? :) Ale nejspíš výmysl.
V roce 281 starého věku poznali i Řekové, co je to keltská dravost a chtíč po válečnické slávě. Bojovně naladěný keltský
vůdce Brennus (jiný než ten, co dobyl Řím) vtrhnul do Delf a co mu přišlo pod ruku, to vyplenil. Antický svět ho zatracoval,
neboť považoval jeho činy za svatokrádež. Za oběť mu padl i samotný Appolónův chrám. Řekové tvrdí, že jim musel pomoci
samotný bůh Appolón, který měl údajně Brenna zranit (zemětřesení, hromy a blesky) a
tan v zápětí spáchal sebevraždu.
Armáda keltských válečníků čítala až 150 000 pěšáků a téměř 20 000 jezdců. Za zmínku stojí, že ještě před samotným útokem na
řeská města, se Brennus vypořádal s Makedonci. Poté Brennus pokračoval do řeckého nitra, u thermopylského průsmyku na něj
již čekala početná a dobře vycvičená aténská armáda, která ho dlouho držela v šachu, přesto uspěl. Pak již následoval pochod
na Delfy, o kterých jsem se již zmínil výše.
Po tomto tažení se někteří Keltové upsali do cizích služeb jako žoldáci, jiní se usadili Thrákii, v roce 278 starého věku založili v Malé Asii
dokonce menší království, nebo se přemístili směrem zpět na sever, kde zakládali nová města a osady (např. Bělehrad, Kiev).
 |
|
BOUDICCA
Prakticky od samého počátku římské okupace Británie (císařem Claudiem) se římské legie musely neustále vypořádávat s nájezdnickými choutkami keltských kmenů.
V letech 52 – 58 spravoval Británii starý a nepříliš rozhodný Didius Gallus, který se vlastně jenom bránil keltským atakům.
Poté na jeho místo nastoupil Veranius, ketrý se zaměřil na kmen Silurů a byl poměrně úspěšný (dobyl některá hradiště). Po
jeho smrti se správy Británie ujímá (rok 59) Gaius Suetonius Paulinus a právě armáda tohoto muže byla nejkrvežíznivější.
Tito vojáci a tento muž si dovolili to, co nikdo předtím: znesvětit posvátný ostrov Mona (dnešní Anglesey), který byl
střediskem druidismu. Keltští obránci, druidové i kněžky byly zmasakrováni a posvátné dubové stromy se nechaly pokácet. To
bylo poslední kapkou a na východě Británie začíná velké povstání kmene Icenů (území dnešního Norfolku).
Zde vychází z prozatímní anonymity Boudicca, královna Icenů a čerstvá vdova. Už tak rozhořčená nad osudem nesvobodné
Británie dostala královna další kapky, když správcovi (Catus Decianus) služebníci znásilnili obě královniny dcery a jejich
matku Boudiccu, která se jim vrhla na pomoc, zbičovali.
Nešťastná Boudicca, která však měla ještě plno síly na pomstu, vyzvala své soukmenovce i ostatní keltské kmeny sídlící na území
Británie k odvetě. Za touto ženou šli nejen Icenové, ale i další, zejména Trinovantové, usazení v dnešním Essexu
severovýchodně od Londýna.
Zprávy o připravovaném spiknutí dorazily až do Camuloduna (dnešní Colchester), avšak Ŕímané těmto zvěstem nevěřili a pro
obranu tohoto města neudělali prakticky nic. Široko daleko nebyla žádná větší římská posádka (nejbližší 9. legie sídlila v
místě Lindum, dnešní Lincoln) a 120 mil daleko tábořila ještě 2. legie u města Glevu (dnešní Gloucester). Zbytek vojska
(14. a část 20. legie) se potuloval pod vedením Suetonia na severozápadním pobřeží Walesu.
Toho Keltové využili a zaútočili na Camulodunum, které bylo vypáleno a Římané i zrádcové dostali to, co jim právem náleželo:
smrt. Pouze několik málo vojáků se bránilo v Claudiově chrámu po 2 dny. 9. legie, která vyrazila z Linda na pomoc tomuto
již opět keltskému městu, se ani nedostala k cíli a byla smetena z povrchu zemského. A správce Catus??? Ten radši zdrhnul Gallie.
Boudičina armáda poté dobyla a zapálila i město Londonium (dnešní Londýn), stejný osud potkal i další důležité středisko
Verulamium i s armádními sýpkami. Přes 70.000 Římanů bylo vyvražděno a nekteří opravdu „naprdlí“ Keltové se na nich ještě
před smrtí vyřádili: křižování, mučení a upalování zaživa.
Mezitím se v lesích na západ od Verulamia dávala postupně dohromady Suetoniova armáda, která musela dorazit až ze Walesu.
Suetonius disponoval 14. legii a část 20., celkem tedy 10.000 mužů.
Keltové však měli mnohonásobnou přesilu. Římanům nezbývalo nic jiného, než riskovat.
Pro boj si římský vojevůdce vybral planinu obklopenou ze tří stran lesy. Jízda byla postavena na křídla, uprostřed stáli
nehybní vojáci se štítovou hradbou, kteří na povel proti atakujícím Keltům vymrštili svá kopí. Pak vyrazili pěší legionáři a
zároveň ze stran zaútočilo jezdectvo a nepočetné zálohy. Keltové byli odraženi a dali se na ústup, zde jim však cestu
zatarasily vozy. Na 70 000 bojovníků bylo povražděno. Boudicca se nakonec otrávila, a tak vyhasl život jedné statečné ženy.
 |
BOUDICCA - britská národní hrdinka, která vedla povstání proti Římanům, rok 61 nového věku
|
více zboží
